THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Blackie je osobou, ktorá dlho charakterizovala vyznenie formácie ROOT. Na svoju vlastnú hudobnú dráhu sa vydal až s pohanským CALES, pričom už debut zožal zaslúžený úspech. Časom sa kapela vyprofilovala do dnešnej podoby „one man bandu“, čo umožňuje plne realizovať predstavy a myšlienky jediného tvorcu.
Tie boli plne zhmotnené na najnovšej nahrávke s krátkym a úderným názvom „KRF“. Pôsobiť ako výlučný tvorca všetkých hudobných zložiek na jednom albume má bezosporu svoje výhody, ale aj niektoré typické nevýhody. Blackieho má väčšina tuzemských poslucháčov zapísaného ako gitaristu s veľmi charakteristickou hrou, výstavbou riffov a zvukom. A táto charizma sa perfektne snúbi s ideovou náplňou albumov CALES. Najväčším prekvapením „KRF“ bude ale zrejme spev, na ktorý sa podujal tentokrát Blackie samotný. Ak by som mal ten zhodnotiť ako prvý, musím povedať že dopadol prinajmenšom dobre, aj keď s istými intonačnými rezervami. V spomínanom pohanskom kontexte je silený polomelodický vokál vhodný, avšak je cítiť, že by ho ešte bolo možné dopilovať. V náladotvorbe bol autor vždy dobrý a tento artikel sa s prehľadom stáva najsilnejším prvkom novinky.
Snáď až s výnimkou „Uncommon Excursion“ bol CALES vždy o atmosfére, nezriedka spojovanej s epickými dielami BATHORY, zasadený však do nám bližšieho geografického a historického rámca. To je spolu s atypickou výstavbou skladieb a veľmi špecifickou tvorbou nosných melódií len jedným z originálnych atribútov. Ďalšie originálne prvky budú skryté aj vo fakte, že k vytvoreniu istej nálady nie je potrebné všetko prepchať akustickými nástrojmi, ale dá sa na to ísť aj cestou metalovo tvrdých gitár. A „KRF“ rozhodne tvrdým albumom, podporeným výbornou produkciou, je. Určite nie na spôsob nejakých deathmetalových riffov, ale nekompromisným zvukom a schopnosťou vyjadriť melodický nápad veľmi ráznym a priamočiarym spôsobom. Napriek tomu nie sú jednotlivé záseky jednoduché, skôr na kov okresané od zbytočných komplikovaných príkras. Pri posluchu záveru „Song Of Outlaws“ je možné tento fakt plne vstrebať.
Celkovo môžem povedať, že sa jedná o veľmi vyzretý materiál, dávajúci na frak množstvu folkmetalových zoskupení a vo svojej podstate prinášajúci posolstvo epických albumov BATHORY v svojráznej a sofistikovanej podobe.
Celkovo môžem povedať, že sa jedná o solídne vyzretý materiál dávajúci na frak množstvu folkmetalových zoskupení a vo svojej podstate prinášajúci posolstvo epických albumov BATHORY v svojráznej a sofistikovanej podobe.
8 / 10
Blackie
- všetko
1. Barbarian Paganus
2. Varjag
3. Resolution
4. Pass In Time
5. Song Of Outlaws
6. Legacy Of Honour
7. Savage Blood
8. Magnificient Masterpiece Of Apocalypse
Return From The Other Side (2011)
KRF (2009)
Savage Blood (2007)
Uncommon Excursion (2003)
Pass In Time (2001)
Bonds Of Togetherness (1997)
„KRF“ je jedným z albumov, ktoré majú tendenciu kontinuálne si predlžovať dátum definitívnej spotreby. Z dlhodobého hľadiska ťažko opočúvateľný, pri prvých kontaktoch však zároveň tak akurátne podliezavý.
Gitarovo krásne plnotučná kolekcia má dva nosné piliere: Po spevnom úvode masívna „Varjag“ s blackoidnými závanmi na špičkách riffov a bravúrne zvládnutým vokálom. Po obrátení tmavozeleného vinylu zabaleného v nepoddajnom tvrdom obale vládne druhej strane „Legacy Of Honour“, atmosféricky charakterizujúca album.
Bez ďalších zbytočných rozborov – zatiaľ najlepší CALES.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.